Uzavřená otázka, na kterou by se dalo odpovědět ano/ne, hotovo. Jenže pojďme se na ni podívat trochu podrobněji. Je březen, začíná období konkurzů, které vygeneruje stovky nových ředitelů.

Pohled české legislativy

Zákon o pedagogických pracovnících říká: „Ředitelem školy může být fyzická osoba, která splňuje předpoklady podle § 3 a získala praxi spočívající ve výkonu přímé pedagogické činnosti nebo v činnosti, pro kterou jsou potřebné znalosti stejného nebo obdobného zaměření, nebo v řídící činnosti nebo v činnosti ve výzkumu a vývoji v délce…“ Ano, rozumíte správně, ředitel školy nemusí mít vůbec žádnou pedagogickou praxi.

Stejný zákon pak o řediteli školy říká, že musí splňovat obecné kvalifikační předpoklady pedagogického pracovníka, jimiž jsou svéprávnost, odborná kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost, kterou ředitel vykonává, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a prokázání znalosti
českého jazyka. Ředitel školy tedy musí být kvalifikovaným pedagogickým pracovníkem, nemusí však být kvalifikovaným učitel. Sice bude v souladu s nařízením vlády vykonávat přímou pedagogickou činnost (v základní škole od 5 do 12 hodin týdně), ale nekvalifikovaně v Česku učí přibližně každý desátý učitel, v některých regionech je poměr dokonce výrazně nepříznivější.

Dále již zmíněný zákon o pedagogických pracovnících klade na ředitele školy požadavek absolvování jednoho z následujících studií (nejpozději do dvou let od nástupu do funkce):

• studium pro ředitele škol v rozsahu 100 hodin,
• studium pro vedoucí pedagogické pracovníky v rozsahu 350 hodin,
• bakalářské vysokoškolské studium v oboru školský management.

Tolik česká legislativa. A teď příklady ze života.

Příklady ze života

Řediteli mateřské školy stačí prokázat praxi tří let v pozici vedoucího týmu v OVB či Partners. U základní školy je třeba praxe o rok delší, u střední školy přibývá další rok. Uvedený příklad je extrémní, ale opravdu se setkáváme s nově zvolenými řediteli, kteří za sebou nemají vůbec žádnou pedagogickou praxi. Třeba řídili domov pro seniory, neziskovou organizaci či pracovali v komerčním sektoru bez jakéhokoliv vztahu k školství. Snad se můžeme utěšovat tím, že někteří mají alespoň své děti, vedli či vedou skautský oddíl, organizují letní tábory, … Ale není to málo, Antone Pavloviči?

Za mne to málo je. Jsem přesvědčen, že si nelze představit učitelskou práci bez vlastní zkušenosti. A tím myslím zkušenost s celým úvazkem po dobu několika let. Pěti, deseti, více. Zároveň ve vlastní lektorské, mentorské praxi vidím, že člověk je pro kolegy učitele relevantním, pokud má za sebou praxi, důkazy toho, že co říká, také dělá. A že to, co dělá, také funguje, přináší výsledky. Tohle neukážete na vlastních dětech, ani na výstupech krátkodobých aktivit.

Na druhou stranu nejsem přesvědčen ani o funkčnosti častého modelu, kdy si ředitel dlouhodobě „vychovává“ svého nástupce, který v mnoha případech do školy nastoupil hned po studiu vysoké školy, po čase povýšil do role zástupce a teď čeká na ředitelskou část své kariéry. Pak rovnou do důchodu, tedy o nějaký ten rok později, až skončí šestileté období. Podle zprávy ČŠI se ředitelem v 67 % případů v roce 2019/2020 stal stávající ředitel či jiný učitel dané školy. Mně osobně by chyběl rozhled, který lze získat jen praxí v různých typech škol. Ne, nahlížením do škol, ne hodinovými náslechy. K poznání školy je třeba rok či dva. České školství je velmi rozmanité, nabízí různorodé cesty k cíli (pokud cíl vidíme v obsazích RVP), deset dvacet let v jedné škole k divergentnímu myšlení zpravidla nevede.

A teď si představte, že nový ředitel školy nemá za sebou pedagogickou praxi a dokonce ani patřičné studium pro učitele MŠ, ZŠ či SŠ. V poslední době se pak často potkávám s řediteli prvostupňových škol (mnohdy spojených se školami mateřskými), kteří jsou původně učiteli druhého stupně či střední školy. Kvalifikaci si doplňují až v době svého ředitelování, případně její absenci neřeší, protože jsou dle zákona o pedagogických pracovnících kvalifikovanými vychovateli. A to stačí. Zpravidla jde o ředitele malých, mnohdy málotřídních, základních škol v malých obcích.

O potřebě studia pro ředitele škol předcházejícího účasti v konkursu píše ve své nové knize Ředitel školy autor, který se otázkami spojenými s řediteli škol dlouhodobě zajímá, Václav Trojan. Doporučuji k přečtení. Osobně jsem absolvoval studium pro ředitele škol v rozsahu 125 hodin, které považuji za stručný vstup do tématu, za mapu, díky které se lze zorientovat a vrhnout do dalšího hlubšího poznávání. Tříleté bakalářské studium by snad mělo přinést kvalitnější přípravu, jenže podle zpráv z místa (PedF UK Praha) se toto studium od školské praxe a zaměření na ředitele škol odklání k obecněji pojatému studiu třeba i pro čerstvé maturanty.

S Václavem Trojanem i díky vlastní zkušenosti souhlasím, že plnit kvalifikační předpoklady až ve chvíli, kdy je člověk ředitelem školy, může být stresující a (zbytečně) zatěžující. Ale zákon to umožňuje. Na druhou stranu někdy může být předchozí studium nemožné, protože mu zaměstnavatel (pochopitelně?) není nakloněn.

Závěrem

Aby to bylo zcela zřejmé, pak má odpověď zní:

• Ředitel školy by měl mít předchozí pedagogickou praxi. Alespoň pět let, plný či téměř plný úvazek, ideálně ve více různých školách.

Já vím, nejsou uchazeči (1,6 uchazeče na konkurs v obci do 2000 obyvatel; 2,4 uchazeče na konkurs v obci nad 100 000 obyvatel). Někteří zřizovatelé musí vypsat konkurs opakovaně, aby se přihlásil alespoň jeden uchazeč. Ale řešení nelze hledat ve snížení laťky. Mimochodem česká legislativa umožňuje zřizovatelům stanovit přísnější požadavek (nejen) na délku praxe. V letošním školním roce jsem viděl přibližně dvě stovky různých vyhlášení konkursů, pokud mne paměť neklame, nadstandardní požadavek se neobjevil ani v jednom z nich.

Rezignovat na pedagogickou zkušenost budoucího ředitele je z mého pohledu cestou zpět. Zvlášť když se konkursní řízení ve většině případů smrskne na rozhovor komise s uchazečem. Nad koncepcí, která smí mnohdy mít rozsah maximálně tří normostran (víc jak pět je situací raritní). A v těch několika málo případech, kdy si zřizovatel vymínil možnost zveřejnění koncepcí, vidíme, že koncepce jsou mnohdy velmi nekonkrétní a leckdy v zásadě všichni uchazeči píší totéž, těžko hledat zásadní rozdíly. Navíc papír snese vše, že. Když je pak doba rozhovoru omezena na třicet minut a v komisi sedí osm členů, není těžké představit si, do jaké hloubky asi může diskuse o budoucnosti školy pro minimálně dalších šest let jít.

Tady si dovolím doporučení:

• Komise si může pomoci referencemi od předchozích zaměstnavatelů, pokud přistoupíme na premisu, že ředitel školy mám mít předchozí pedagogickou zkušenost.
• V ideálním světě by členové komise viděli ředitele učit, měli možnost s ním jeho výuku reflektovat. Poznali by, jak o (své) výuce přemýšlí.

No a závěrem ještě jedno postesknutí a snad i výzva. Česká školní inspekce (zatím) ve svých zprávách nezveřejňuje, možná tedy ani nesleduje, kvalifikaci uchazečů o ředitelské posty, ani splnění jedné z tří možností „ředitelského“ studia. Škoda.