V pondělí 22. června jsem na Facebooku zveřejnil první otázku týdne. Cílem bylo otevřít diskusi nad aktuálním tématem vysvědčení. Proč dáváme dětem vysvědčení?

Za tři dny se sešlo celkem 158 nejrůznějších komentářů. Těší mne, že se v diskusi objevila řada protichůdných pohledů, přesto zůstala korektní a věcná.

Osobně si odnáším další otázky:

• O čem vysvědčení ve formě známek vypovídá? Co hodnotí a s čím srovnává? Popisuje pokrok jednotlivého dítěte? Srovnává jej se spolužáky? Srovnává jej s nějakým standardem? Kdo standardy určuje? Kde tyto standardy platí (v jedné škole, ve všech školách)?
• Jaký je vztah vysvědčení ve formě známek ke kompetencím? Kam vysvědčením míříme pozornost svou i dětí?
• Jaké různé formy dnes vysvědčení mají? Jak by se tyto formy mohly dále pozměnit?
• Jaký je vztah vysvědčení a motivace? Je vysvědčení cílem? Je prostředkem? Jakou by z pohledu motivace mělo mít podobu?
• Pokud vysvědčení vnímáme jako rituál, jak jinak by mohlo toto symbolické zakončení školního roku vypadat?
• Kolik činností jako učitelé děláme úplně automaticky a nepřemýšlíme o jejich smyslu?
• Vysvědčení bereme jako zhodnocení půlroční práce dětí. Jaké hodnocení dostáváme my učitelé?

Níže můj pokus některé (z mého subjektivního pohledu) zajímavé myšlenky vytáhnout a roztřídit.

Pro vysvědčení:

• Tak jako dospělí dostávají za svou práci výplatu (ocenění jejich činnosti), tak i děti obrazně pracují (spolupracují, vzdělávají se) očekávají nějakou formu odměny. Každý je pak odměněn podle vykonaného úsilí.
• Mé vlastní děti ho chtějí, těší se na něj celý rok. Chlubí se pak u babiček a dostanou nějakou kačku na zmrzku. Je to pro ně zhodnocení jejich celoroční práce. Moji třeťáci se už také těší, jak se doma pochlubí, protože se opravdu snažili a čekají na odezvu od dospělých. Vysvědčení je hezká tradice, něco jako stromek na vánoce. Alespoň to tak vidím já.
• Podle mě je to příprava na to, jak to chodí v životě. Tam vás také pořád někdo hodnotí a posuzuje a ne vždycky je to objektivní a je na vás, zda dokážete toho člověka přesvědčit o tom, že to zvládáte. A stejně tak děti, které vysvědčení dostávají, ho budou i dávat – svým studentům, svým podřízeným a ostatně i kolegům, jen se to bude jmenovat trochu jinak.
• Ten papír je jakási motivace pro děti, dosahují tím určité závěrečné výsledky, z kterých mají posléze i radost. Mohou je motivovat k tomu, aby se snažily být v dalším školním období lepšími. Za mě je vysvědčení pro děti velmi důležité, pokud by se nejelo na určité konečné výsledky, myslím si, že děti by nebyly motivovány a nebyla by tam daná snaha.
• Syn dostává vysvědčení formou slovního hodnocení, což mi přijde velmi přínosné pro nás jako rodiče i pro něj jako pro žáka. Babičky atd.s tím mívají „problém“ – nechce se jim číst dvoustránkový elaborát… Rády by koukly jen zběžně na známky a bylo by. Pro mě vysvědčení znamená výslednou práci za pololetí, ač 1 u mě nemusí být jako 1 u kolegyně… Co mne nejvíce mrzí, že se žáci dost často učí pro to, aby měli hezké známky na vysvědčení a rodiče je za něj pochválili, příp. koupili slíbený dárek.
• Tak já ho vnímám jako dokument, kterým se uzavírá určitá etapa vzdělávání. Rozhodně bych vysvědčení nerušil, ale je otázka, jestli by se neměla změnit forma hodnocení. Jestli nenahradit známky něčím jiným?
• Napadá mě, že vysvědčení pro některé může také sloužit jako motivační nástroj. Neříkám, že se mi to úplně líbí, vnitřní motivace je zpravidla účinnější, nicméně mnoho žáků to tak stále cítí. „Chci mít na konci roku hezké vysvědčení, tak se musím více snažit.“ I přes všechny snahy se tomuto v dnešním školství vyhnout stále vidím, že pro některé žáky jsou známky prostě na škole to nejdůležitější.
• Teď mě ukamenujte. 😉 Sice pracuji se staršími žáky (učňák a SŠ), ale nevím, co by mělo žáky lépe připravit na pracovní život než známky. Známka je ohodnocení jejich práce, s čímž se budou setkávat celý svůj život. Když budou pracovat dobře, dostanou peníze na živobytí. Když nebudou pracovat, nebudou se snažit a šidit to, dostanou méně peněz nebo žádné (zapomeňme teď na šťastlivce, kteří dostávají vysoký plat za nicnedělání a naopak na smolaře, kteří dřou dvanáctky a mají minimální mzdu).

Proti vysvědčení:

• Otázka proč dáváme vysvědčení – prvotně je odpověď na otázku: Co žáci, rodiče, studenti od vysvědčení očekávají? Jako rodič svých synů nic, jako žák nic, jako student jsem to bral pragmaticky – prostředek k dostání se na VŠ, na vysoké škole jako prostředek pro prospěchové stipendium. Smyslem je vzdělání a to žádná známka a žádné vysvědčení negarantuje, zejména dnes.
• Tím, že hodnotíme na vysvědčení zejména znalost obsahu učiva a ne kompetence (čest výjimkám), pro mě osobně nemá vysvědčení žádnou cenu a o žákovi to nic nevypovídá, takže vysvědčení vydám, protože musím. A když už jsme u té stupnice hodnocení. Raději vezmu do firmy žáka, co má čtverky, ale dokáže řešit problémy a nalézat řešení, než šprta, který má nabiflovanou kdejakou kravinu, ale když má něco vyřídit a vymyslet, je nepoužitelný.
• My proto, že to vyžaduje zákon – kdyby to nebylo povinné, nedělali bychom to.
• Kvůli zákonu. Kdyby nebyl, jistě by bylo rozmanitější zakončování školního roku. Na každé škole jiné. Decentralizované. Pokud škola chce vysvědčení, ať ho dělá, ale pokud nechce, ať má dveře otevřené. A pokud někdo chce pořád srovnávat všechny lidi do jedné latě, nějak je porovnávat – ať klidně existují takové zkoušky ale ať jsou dobrovolné.
• Síla zvyku… Uzavírání klasifikace a vše kolem toho „nesnáším“. Převádět práci a osobnost žáka na čísla v rozmezí jedna až pět je dost náročné a netuším, zda vše kolem toho a ten výstupní list vůbec přináší někomu potěšení. 
• Žádný smysl ve vysvědčení nevidím, marně tam hledám jakékoliv hodnocení a marně tápu ve svých vzpomínkách, kdy jsem nějaké vysvědčení kromě závěrečných k něčemu potřeboval. Jo, už vím. Dostával jsem od babičky 20 Kč.
• Nevím, k čemu je vysvědčení. Jako žáku a studentu mi vždy vadilo. Rodiče mě pak srovnávali. Přitom já měl známky podle kvality učitele. Při změně učitele jsem se posouval klidně o dva stupně – z 3 – 4 z dějepisu na 1 – 2, z 1 – 2 z matematiky na 3 – 4. Dospěl jsem k názoru, že jsem tak dobrý, jak dobré mám učitele. Nyní mi někteří kolegové zakazují své názory prezentovat našim žákům.

Vysvědčení jako rituál či zvyk:

• Není to samé výplatnice v práci? Taky je tam jméno, údaje o počtu vybraných hodin dovolené, nemoci, a ohodnocení. Prostě jsme v tomto lidském čase a prostoru zvyklí dávat takový papír.
• Zejména pro mladší je to rituál a ty jsou podle mne potřeba. Je to tečka, za nějakým obdobím. Může mít podobu slavnosti (předávání maturitních vysvědčení ). Za mně je vlastně fuk, co je tam napsané, důležitější je, jak pěkně ho žák obdrží :). Slovní hodnocení umožňuje lépe ocenit i “ nestudijní“ úspěch („Boženko, počítání je potřeba ještě trénovat, ale vážím si toho, jak dokážeš ušít roušku“)
• Rituál nebo řekněme význam má ten den sám o sobě, je to poslední den školního roku a rituál může mít každá rodina svůj, jiný, bez papíru. Takže vlastní vysvědčení může být podle mého názoru stejně zbytečné jako třeba si prohlížet rodný list u příležitosti každých narozenin. ;o)
• Co mi přijde smysluplné je nějaký rituál – zvládli jsme další rok, udělali hodně práce, ten rok se uzavírá a my míříme dál. Jestli k tomu potřebujeme soubor číslic, který se nějak váže na to, kolik jsme se toho naučili, si nejsem jistá… A myslím, že když už, tak vysvědčení bychom měli dostávat i my, učitelé.
• Sama to vnímám jako rituál, ukončení nějaké etapy, ohlédnutí zpět, ale klidně si dovedu představit místo vysvědčení prezentaci výstupů pro rodiče a rodinné příslušníky, které se za poslední půlrok podařily a třeba zamyšlení se nad některými, které se nepodařily. Přičemž bychom na přípravě prezentace s dítětem spolupracovali i my, učitelé a učitelky, a pomohli mu přicházet na to, proč se něco podařilo a něco nepodařilo a co z našeho pohledu vnímáme jako vydařené a proč a dítě by si na základě prezentace stanovilo do dalšího pololetí nějaký cíl a příště by reflektovalo plnění toho cíle na jednotlivých výstupech.
• Děti tento rituál očekávají. Já ke každému vysvědčení píšu slovní hodnocení, ve kterém se snažím sepsat vše co se žákům daří, a kde je třeba přidat. Sice tomu musím věnovat spoustu času, ale myslím si, že to má své klady.
• Vesnická škola: Troufám si říct, že 90 % rodičů je tak nastaveno a vedou k tomu i své děti. Uzavření škol možná toto vnímání mohlo posunout, protože řada učitelů najednou hodnotila i jinak.
• Vnimam ho jako zvyk, tradici, taky narizeni zakonem, zkratka neco, co je tu (nekdy bohuzel) pevne zakoreneno a je i spousta zaku, kteri se na vysvedceni tesi… Bohuzel stale casteji se shledavam s tim, ze znamky jsou jedinou motivaci, proc se deti neco uci, o cemz mne jen utvrdilo letosni distancni vzdelavani …

Jak vysvědčení pozměnit? Čím vysvědčení nahradit?

• Myslím, že zpětná vazba je pro většinu z nás nezbytná. Tedy za mě „vysvědčení“ ano, forma je ale důležitá, má-li mít smysl. Mně se líbí slovní hodnocení, klidně i nějak předem strukturované, vyjádření nějakého progresu, pochvala, ocenění snahy. Známky jsou strašně nespravedlivé, protože u každého z nás jiné.
• Viděl bych raději „vysvědčení“, kde by bylo jednoduše napsáno – prospěl, ukončil školní rok 2019/20 a postupuje do dalšího ročníku. Případně neprospěl a proč.
• Je potřeba zamýšlet se nad „danostmi“, které považujeme za tak samozřejmé, že se nám jejich smysl už ztratil. Je zajímavé vidět, že někdo ve vysvědčení vidí spíš formální ukončení vzdělávacího období, někdo informaci o prospěchu pro rodiče, někdo zhodnocení výkonu a někdo dokonce (oops) „odměnu“ či trest pro žáka. A asi nelze zpochybnit, že každou z těchto funkcí může dobře naplnit i jiná forma (a mnohde už se to děje). Ještě bych doplnila, že letos z mnoha stran zaznamenávám od (technologicky zaměřených) rodičů požadavek na vysvědčení (a další ekvivalenty výstupních vzdělávacích dokumentů) v elektronické podobě. Bezpochyby k tomu jednou dospějeme.
• Mně přijde přínosná každodenní zpětná vazba. Komunikace s rodiči, se studenty o průběhu vzdělávání, nejen znalosti, ale i soft skills. Co vyjadřuje známka a průběžné vysvědčení? Nevěděl jsem to jako žák a student, nevěděl jsem to jako rodič, nevím to ani jako učitel. Musím, tak to dělám.
• Beru jej jen jako dokument s osobně mnohem podstatnější mi přijde zpětnovazební a sebehodnotící F2F rozhovor, který s nimi vedu na konci roku.

Dlouhé, ale stojí za přečtení 🙂

• Ještě jednou se sem vmíchám do diskuse. Čtu si vaše příspěvky a hodně nad tím přemýšlím. Možná jsem pohodlná a rozdat 325 známek je pro mě snažší, než 325 slohovek s podrobně napsaným hodnocením žáka.
  Každopádně mi vrtají v hlavě další otázky – pokud by se zrušilo známkování, jak by probíhaly porady a statistiky a tyhle věci? Koncem každého pololetí máme klasifikační porady, kde každý třídní přečte průměr známek třídy, zameškané hodiny a další důležité věci. Co by předkládál vedení v případě, že by nebyly známky (a tedy ani průměry třídy)?
  Jak by k těm slohovkám vedení pak přistupovalo, vždyť je to prostě subjektivní vyjádření názoru učitele a když jim bude na poradě sedět vedle sebe veselá paní, která nemá na žáky skoro žádné nároky, ve zprávě je vychválí, jak všechno skvěle umí, a vedle ní skeptickou paní, která chce dotáhnout vše do dokonalosti a vidí chyby i na nejchytřejších žácích? (Jenom modelová situace, pokud jedna dává z matematiky známky s průměrem třídy 1,1 a druhá má průměr 2,6, pak to možná vedení přiměje ke kontrolám, objektivizaci a podobně.)
  Další věc je ta, že na konci pololetí pro vedoucí předmětové komise vyplním prospěchy za všechny třídy (v 1.A bylo 7 jedniček, 4 dvojky, 10 trojek, … průměr 2,356 – tříd mám 21). Mimo to ještě píšu, jaké jsme dělali s žáky projekty, jakých školení jsem se účastnila a tak dále. Vytvořit takový report mi zabere cca 3 hodiny (krát dvě komise, takže celkem 6 hodin).
  Letos to bylo jiné, protože jsem k tomuhle reportu ještě vyplňovala jakýsi „dotazník“, jak probíhala distanční výuka, co bych zlepšila, jak se připravit na další vlnu a mraky dalších otázek. Dneska jsem ho psala (asi tušíte, že formou slohovky, jako tyto komentáře), vyšel mě na 2 strany A4 a trvalo mi 4 hodiny sepsat ho, a ještě mě čeká pro druhou předmětovku (asi ho okopíruju 😉 ).
  Hodnocení žáků s IVP nebo dys, případně zprávy pro sociálku se asi nemění, i když i tam je jednodušší napsat „žák má průměr známek 2,5“.
  Takže, zase přemýšlím nad papírováním. Bylo by krásné dávat podrobnou zpětnou vazbu žákovi, vysvětlení, proč prospěl nebo neprospěl místo známek, ale jak řešit tyhle věci?
  Muž tady navrhuje vytvořit si nějaký mustr a všem 325 žákům dát to samé a jenom měnit jména (i to by zabralo několik hodin), on je takový vtipálek, neberte to vážně.
  Jinak obecně, na učňáku vůbec nejde o známky. Prospěch má binární hodnotu – prolezl jsem/ neprolezl jsem.
  Jo a ještě poslední otázka – co písemky a zkoušení? To by také nebylo? Jak tedy zjistit, co se žák naučil a co si osvojil?
  Edit: Žáci dostávají vyznamenání a za dobré prospěchy nějaké poděkování, diplom, pochvalu ředitele… Jak by se vybírali žáci, kteří si tohle zaslouží? Veselá paní (z příkladu výše) doporučí 25 dětí a skeptická paní dvě. Co teď?

Do diskuse se stále můžete zapojit na mé facebookové stránce či ve skupině Učitelé+.