Jaké poučení si odnášíte z výuky během koronakrize? Tak zněla otázka, kterou jsem v pondělí 20. července položil na svém FB profilu, ve skupině Pedagogické komory a ve skupině skolaci.com. Tentokrát se sešla jen hrstka odpovědí, takže je lze shrnout všechny.

Co jsme se dozvěděli?

• Pořádně si umývat ruce.
• Moje pouceni: vazme si prezencniho vzdelavani.
• Naučil jsem se toho spoustu, zejména co se týká využívání výpočetní techniky, internetu, platforem pro online hovory, tvorbou videí, apod. Je škoda, že jsme se na to nemohli nijak připravit a nevěděli jsme, jak dlouho to bude trvat. Trošku mě mrzí, že mezi školami byly v přístupu k distančnímu vzdělávání tak markantní rozdíly. Neříkám, že je to chyba ministerstva, asi nelze celostátně takhle něco nařídit, ale ředitelé, učitelé z různých škol spolu mohli více komunikovat, aby alespoň v rámci jednoho města byl přístup škol vyrovnanější.
• Poučení pro mě: jsem stará, výuka na dálku mi smrtelně nevyhovuje, potřebuju kontakt s dětma, vidět jim na očích, že chápou, co jim říkám. I když jsem stará, dokážu držet krok s dnešní technikou. Nechápu a nerozumím učitelům, kteří o distanční výuce mluví v superlativech. Jsem ráda, že jdu za 2 roky do důchodu.
• Začnu tím, že jsou věci, které se na dálku nedávají. Třeba osahat si trojrozměrnou pomůcku. Kamarádství a osobní kontakt. Povídání z ok do ok. První lásky. Vůně kabinetu a bylo by toho mnoho.
  Jenže: pokračovat budu tím, že jsem viděl okno do budoucnosti.
  A že už bylo otevřené a dělalo průvan. Mezi dětmi, mezi učiteli a také mezi rodiči. Nejvíc mě ale zaujal průvan ve sborovnách.
  Jak to naše školství jede na ten setrvačník (stále jsou ještě učitelé, ktere to i za ten mrzký peníz prostě s těmi dětvi baví a umějí se rozdat).
  A právě to pomohlo to rozjet. Ministerstvo školství dělalo jakoby nic, ministr zřejmě zkoušel jak spí medvěd v zimě a ejhle fungovalo to dál. Distanční výuka byla na mnoha školách prostě super, super, super. nebýt debilních novinářů, kteří si mastili kapsy na článcích typu „Distanční výuka je nezákonné, děti se učit nemusí“ a dalších nesmyslů o diskriminaci dětí bez internetu, mohlo být ještě lépe. Stačila malá změna zákona, vystopuení ministra v televizi a nemuselo se známkování znásilňovat stejně, jako když po půl roce oznámkujete žáka, ležícího doma ze zlámanou nohou. A pokud je pravda, že byly školy, které se na to zhola vykašlaly, tak se potom divím rodičům, že je na te škole jejich dítě ještě vůbec zapsáno.
  Ukázalo se také, jak jsou někteří učitelé kreativní a učenliví a vůbec stále nadšení něco pro děti dělat. U některých výukových bloků a vymyšlených senza úkolů mě až srdíčko kantorské poskočí jaké senzační nápady z toho vzešly a jak to mnoho dětí uchopilo. Taková natočená srandovní předpověď počasí v přírodopisu, kde se dozvíte i o tom proč je na horách větší zima, to mě prostě dostalo. Nejvíc obdivu mají ti, kdeří se to všechnu učili od začátku. Nikdy netočili video, netelefonovali s nikým přes obrazovku, neuměli něco stáhnout z youtube. Ne proto, že by nechtěli, ale to prostě k ničemu nepotřebovali.
  A nyní tu máme zástupy natěšených lidí, kteří se v těch Classroomech a Teamsech, Kahootech, Zoomech našli. A mnohým došlo, že učit by se dalo i jinak než sezením ve třídě, kde chápající dávno vědí, průměrňákům se to třikrát vysvětlí a těm co nechtějí, je to vysvětlovat marné.
  Opravdu jsou znalosti, které se dají na dálku naučit mnohem smysluplnějším způsobem. Natočíte vyýukové video, chytrý si jej pustí jednou, průměrák třikrat a budižkničemu vůbec. A ještě v době, která jim vyhovuje A nasledujíjící kvíz vám za sekundu ukáže, co přesně nepobrali ani ti chytří. Nevadí, Dovysvětlíte dalším videem, nebo se prostě nameetujete.
  V tomhle s úctou k zemřelým, s ůctou ke zdravotníkům a všem ostatním, musím být Covudovému svinstvu tak trochu vděčný.
  Snad to už konečně někdo pochopí, že vzdělanost nedělá počet hodin strávených v lavicích a v naleštěných židlích….

Jak to vidím já?

O výuce v době koronavirové bylo již napsáno mnoho. Sám chystám podrobnější článek o několika konkrétních osobních zkušenostech. Každopádně níže alespoň pár postřehů:

• Mezi přístupy škol byly velké rozdíly. Stejně tak mezi jednotlivými vyučujícími. Školy byly na různé startovní čáře. Jako záasdní se znovu ukázala role ředitelů škol.
• Podpora MŠMT přišla pozdě a byla velmi slabá. Naplno se ukázalo, že MŠMT nemá žádné nástroje, kterými by mohlo podpořit distanční vyučování.
• Pomocnou ruku nabídla celá řada firem i jednotlivců. Nešlo jen o nástroje k užívání zdarma, ale také o přímou pomoc se zaváděním nových nástrojů.
• Zejména v prvních dnech a týdnech se ocitli pod velkým tlakem rodiče, na které byla přenesena velká tíha organizace a realizace vzdělávacích aktivit.
• Pro úspěšné fungování dětí během distanční výuky bylo zásadní technické vybavení a podpora rodiny. Samozřejmě se tak ukázaly velké rozdíly mezi regiony, školami, jednotlivci.
• Z různých dílčích průzkumů lze vyvodit, že jen zlomek škol nabízel pravidelnou on-line výuku prostřednictvím videokonferenčních hovorů.
• U škol, které došly až k organizované on-line výuce s využitím videokonferenčních hovorů, sdílení materiálů, úkolů a poskytování zpětné vazby, lze vysledovat následující fáze vývoje:
  • Každý používá nástroje, které zná. Děti jsou zahlceny množstvím nástrojů, úkolů, aktivit, přihlašovacích údajů…
  • Škola začíná pro komunikaci využívat jednotný nástroj, často Bakaláři, Škola on-line. Komunikace probíhá stále především asynchronně.
  • Škola hledá, nastavuje a začíná používat komplexní nástroj. Často MS Teams, GSuite. Děti využívají jedno přihlášení. Zvyšuje se organizovanost, dny dostávají jasnou strukturu, velká část komunikace probíhá prostřednictvím videohovorů.
• Omezený časový prostor (snad) donutil učitele přemýšlet o prioritách, o stanovování cílů a hledání nástrojů pro reflexi jejich naplnění.
• Změna organizace výuky pak donutila učitele přemýšlet o používaných nástrojích, metodách.
• Zbožné přání ministra školství o rychlém přechodu k formativnímu hodnocení, bylo jen zbožným přáním a takový veletoč během několika týdnů se ukázal jako zcela nereálný.
• Některé děti se dle různých průzkumů do distančního vzdělávání nezapojovaly vůbec, jiné jen v omezené míře. Z mé osobní zkušenosti se zdá, že se děti zpět do školy nejvíce těšili kvůli možnosti být znovu osobně se spolužáky. Některé děti během distanční výuky vyloženě pookřály a zdá se, že jim tento způsob vyhovoval.
• Mnoho rodičů začalo školu svých dětí vnímat ze zcela nového úhlu pohledu. Někteří si snad více váží každodenní učitelské práce.
• Učitelé nechali v různé míře nahlédnout děti, rodiče, kolegy do své práce, svého přemýšlení. Někteří v míře do té doby zcela nezvyklé.

Napadá Vás cokoli dalšího?

Podělte se v diskusi: