Touto otázkou týdne jsem na síti Linkedin a na svém facebookovém profilu cílil především na rodiče a učitele. Otázka je zvláště aktuální nyní v době distanční výuky, kdy jsou samostatnost a zodpovědnost dětí klíčovými faktory podporujícími jejich úspěšné vzdělávání.

Zajímavé komentáře

Tentokrát se v diskusích sešlo jen šestnáct komentářů. Některé z nich však stojí za sdílení a najdete je níže. Autorům děkuji za sdílení osobních pohledů.

• Snažím se začleňovat samostatnost a zodpovědnost do každodenních činností. Jak nést následky svých činů. Vštípit ten přístup dítěti. Možná to bude někomu znít drsně, ale je to zkrátka moje výchova – ztratils už zase rukavice? Budeš mrznout, nebo si tentokrát kup za svoje nové. Nemáš prezentaci do školy? Musíš sám ve škole vysvětlit, proč ji nemáš a přijmout špatné hodnocení. A tak 🙂
• Na jaře, chodily synovi úkoly jen e-mailem a vše si musel zjistit a vypracovat sám. To mu dalo mnohem víc, než když teď sedí před obrazovkou a poslouchá učitele. Mě osobně, by se líbila kombinace obojího. Nechat děti vypracovat úkoly samostatně a pak při konzultaci s pedagogem dostat zpětnou vazbu, co se povedlo a na co zaměřit, aby to příště dopadlo ještě lépe.
• Já dětem svěřuju samostatnost od útlého věku. Oblékání, chození ven bez dohledu, cesta na kroužek… A vidím, jak se samostatností rostou. Ale pokud v té dané činnosti nemají motivaci, je to boj. Osvědčily se nám dvě cesty.
  Jednak se s dětmi bavit o smyslu věcí, které musí dělat, i když je nebaví. Že to třeba souvisí s tím, co by jednou chtěly dělat víc, než to vypadá. A vždy tu souvislost najdeme.
  Druhá cesta je nechat pocítit důsledky toho, že to prostě neudělají. Dcera měla problém vstávat do školy, pořád jsem ji naháněla. Pak jsem jí řekla, že už je dost velká, aby se do školy dostala včas sama. První den přišla pozdě a složitě se do školy dostávala a od té doby je vždy ve škole včas (i v té online).
• Vím, že to v této době bude znít možná divně, ale celkem se mi líbí (i když si stále zvykám), že synova učitelka nepíše zadání úkolů do systému nebo do chatu, občas to označí v prac. sešitu, většinou to nechá na dětech. Synovi je 6, je v 1. třídě, ale přijde mi to vlastně fajn. Jasně, když jdeme ze školy, tak se radši hned ptám, jestli má úkol a z čeho, ale pak ho často nechávám, aby si ho vypracoval sám a já jen podepíšu. Pokud chce pomoct, jsem k dispozici. Stejně tak se naučil připravit si večer předem tašku do školy na druhý den. Nejdřív jsme to dělali společně, teď už sám kontroluje rozvrh, podle toho bere věci, přihazuje čisté roušky a kontroluje ořezané tužky v penálu. Jsou to maličkosti, ale právě těmi je potřeba začít, nechci mu stát stále za zadkem.
• Řešili jsme to před pár týdny. Je to v maličkostech. Vysvětluji dětem, že mnohdy je lepší selhat sám za sebe a pak se tím posunout, než se dostat dál rychle s pomocí druhých. Neplatí to vždy, ale například u písemek ano.
• S 10 letou dcerou nám ta samostatnost moc nefunguje.
  Ráda dělá samostatně a zodpovědně to, co ji baví a dává smysl. Bohužel do toho nespadá minimálně 90% školní výuky. A když jí navíc něco moc nejde, tak to už vůbec se jí do toho nechce.
  Jako malá byla velice zvídavá a stále v ní tu zvídavost vidím. Tradiční školní systém ji však nemotivuje.
  Možná tu najdu tipy, co mohu změnit jako rodič. 🙂

Jak to vidím já?

Ve školách, které jsem mohl v uplynulých několika letech více poznat, jsem viděl velké rozdíly v samostatnosti a zodpovědnosti dětí. Obě vlastnosti spolu z mého pohledu natolik úzce souvisí, že i pro jejich rozvoj můžeme jako učitelé a rodiče používat stejné postupy.

Než nabídnu některé postupy, které z osobní zkušenosti považuji za funkční, zastavme se na chvíli u toho, jak se taková samostatnost a zodpovědnost projevuje. Jaké dovednosti se snažíme u dítěte rozvinout? Může jich být celá řada, nejen v závislosti na věku dítěte. Jsou to drobnosti i velké věci. Například:

• Samostatná příprava jednoduchého jídla, třeba kukuřičných lupínků s mlékem.
• Příprava stolu před jídlem, úklid po něm.
• Oblékání, svlékání, převlékání. To stejné s botami.
• Čištění zubů, mytí, sprchování, koupání.
• Pravidelné nastavení budíku pro ranní vstávání.
• Hlídání času odchodu k spánku.
• Plnění domácích úkolů, včetně hlídání termínů.
• Samostatná orientace v prostředí typu Učebny Google.
• Plánování vlastních aktivit pro daný den, týden, měsíc.
• Výběr aktivit k naplnění (učebních) cílů.
• …

A co tedy z mého pohledu funguje?

• Věřit, že to dítě/žák zvládne.
• Srozumitelně komunikovat cíl (zadání).
• Podporovat motivaci dítěte/žáka.
• Nechat dítě/žáka jít vlastní cestou.
• Omezit rady.
• Nechat dítě/žáka prožít neúspěch a poučit se z chyb.
• Nechat dopadnout přirozené důsledky.
• Poskytovat popisnou zpětnou vazbu s doporučeními, co lze příště udělat lépe.
• Oceňovat, co se podařilo.
• Předávání zodpovědnosti vidět jako proces, který u každého probíhá zcela individuálně.
• …

Ne, není to nic objevného. Tahle doporučení najdeme v mnoha knihách, diskusích. Otázkou je, zda jsme nejen tato doporučení schopni uplatňovat v každodenním životě. Zda jim věříme, chceme a dokážeme se jimi řídit.