V pondělí 29. června jsem na Facebooku a Linkedinu zveřejnil druhou otázku týdne. Tentokrát mne zajímala zpětná vazba mířící k učitelům. Jakou zpětnou vazbu dostávají učitelé na svou práci?

Tentokrát se sešla zhruba patnáctka odpovědí. Zde jsou ty (z mého pohledu) nejzajímavější. Pokusil jsem se lehce seskupit.

Na konci (různě dlouhého) období

• Hlavní zpětná vazba je, co se žáci naučili.
• Jediná a správná zpětná vazba: odcházi mi jen deváťáci a pár děti, asi tak tři (ze 100). Takže ani nemohu moc nabírat nové. A úspěchy v soutěžích,pokaždé v ústředním kole. Zuš, výtvarný obor.😂
• Letos jsem dostala obrovskou zpětnou vazbu. Končila mi třída. V mých předmětech odmaturovali všichni. A to velmi pěkně.
• Občas někdo řekne ,,Dobrý den“ i poté, co opustí školu 😀
• Končila jsem letos s paťáky a když brečela skoro celá třída, dvě maminky, které ten den přišly a děkovné a dojemné sms od rodičů, tak to je pro mě ta nejcennější vazba ❤️

Zpětná vazba průběžná (a na vyžádání)

• 2. st. ZŠ. Od žáků – v průběhu roku při hodinách pozorováním (žáci pracuji a baví je to, či nikoli); rychlou anketou (žáci na stupnici ukazuji oblíbenost aktivity); na konci pololetí dotaznikem (které aktivity mě baví, nebaví, co mi chybí, co bych odstranil, co se mi na přístupu učitelky líbí, nelíbí). Od rodičů – na konci roku formou e-mailu. Od koho postrádám zpětnou vazbu, je vedení školy!
• Říkám si dětem o zpětnou vazbu, někteří kolegové to nechápou. Během koróny jsem chtěla i od rodičů. O tom jakými způsoby a prostředky ji získat relevantně se pořád učím.
• Zpětná vazba na jednotlivé aktivity v průběhu hodiny okamžitá – studenty něco buď chytne nebo ne a je to na nich poznat. Zpětná vazba ohledně znalostí při testech nebo opakování. Zpětná vazba ohledně celoroční práce – vyrábím si anonymní evaluacni dotazniky. Zpětná vazba po skončení studia – pokec s maturanty na pomaturitním večírku případně později.
• Záludná otázka. Kromě toho, že občas dostanu zpětnou například od naštvaného rodiče (zpravidla ambicióznějšího), si nejvíc říkám o zpětnou u dětí. V nižších třídách funguje reflexe po hodinách (mluvím nejvíc o hudebkách/artech) zčásti jako zpětná, na začátku roku se dětí ptám, co by jak chtěly, atd. U vyšších tříd je to pak nechám psát, šesťáci letos psali pravidelně zpětnou na všechny předměty, takže jsem věděl přesně. Vedení dává zpětnou spíš nahodile, to moc nefunguje. Od rodičů by to mohlo být taky pravidelnější. Jinak si ze zpětné od dětí většinou odnáším, že některé mé nápady nejsou úplně realistické a na základě toho je upravuji 🙂
• Na zpětné vazbě pracujeme s rodiči dlouhodobě a průběžně. Po roce dvou si je naučím, že mě nekontaktují zbytečně, ale efektivně v zárodku problému či po nějaké významné akci. Většina mi krásně “dobije baterky”. ZUŠ – hudební obor, 200 žáků týdně 😉
• My v MŠ na konci roku děláváme dotazníček, kde zjišťujeme například zda si rodiče připadali dostatečně a včas informováni, zda mají informace přehledné, jestli jim vyhovují způsoby komunikace apod. Ale stejně nám dotazník vyplní rodiče průměrně od 20-25 dětí z 34… I když se snažíme, aby byl jasný, stručný, přehledný. Každopádně jsme otevřené veškerým připomínkám, radám, požadavkům i během školního roku, což také často zmiňujeme jak osobně, tak třeba při odesílání hromadných e-mailů. A pak tedy při loučení se školním rokem a pasování předškoláků – tam ni připadá “zpětná vazba” nejpřirozenější a nejčastější, jak od rodičů, tak od dětí.

Dlouhé, ale zajímavé

• Je to 9 let, co jsem zakončil svých 11 roků ve školství a z toho poslední pětiletka byla na pozici ředitele gymnázia. A protože jsem si jako učitel vždy o zpětnou vazbu říkal a snažil se i o pestrost metod, leccos jsem o sobě jako o učiteli věděl. O totéž jsem se snažil i jako ředitel, ale vím, že jsem byl za to spíš vysmíván a že když jsem třeba formou hospitací a pohospitačního rozhovoru ukazoval učitelům své záznamy a pohledy na to, jak jsem jejich práci vnímal, brali to většinou jako kontrolu. Jen pár mi jich řeklo „hele stav se zítra do kvarty, rád bych věděl, co si o tom myslíš…“ A přitom přesně toto bych si představoval jako ideál – učitelé si sami říkají žákům, rodičům, svým kolegům a svým šéfům o ZP a všichni si důvěřují a jsou vděční, že se mohou společnými silami posouvat dál… Snad už je to dnes dál než před 9 lety, ale já spíš pamatuju náladu „já jsem učitel Bůh, všechno znám a všechno vím a ty budeš ředitel Bůh, když to budeš dělat tak, jak já si představuju…, protože takhle se to vždycky dělalo a vždycky to tak fungovalo“.

Něco navíc

K tématu mne přivedl prosincový článek na serveru Aktuálně.cz, který se primárně věnoval inkluzi. Objevila se v něm následující pasáž z šetření NIDV: „V českých školách není zakotvena tradice vzájemných hospitací či návštěv mezi jednotlivými pedagogy a školami. Stále trvají obavy z konfrontace a možné kritiky práce pedagoga. Výsledkem je, že učitelé nemají běžně kvalitní zpětnou vazbu na svoji práci.“

Výše zmíněné určitě neplatí pro všechny školy, všechny učitele a ředitele. Ale…