První školy jsou uzavřeny, v jiných se distančně vzdělávají některé třídy. Distanční výuka na základních a středních školách je opět realitou. Stejně jako na jaře. Školy měly na přípravu dva měsíce letních prázdnin. V čem jsme připravenější? Co se naopak zatím vyřešit nepodařilo?

Níže najdete nejzajímavější komentáře z Facebooku i Linkedinu:

• Mně přijde nejdůležitější, že víme, co bylo náročné pro naše žáky. S tím jim můžeme pomoci. Zatím ještě nemám pocit, že bychom byli připravenější, ale intenzivně na tom s mými žáky pracujeme, snažíme se využít čas, kdy jsme v přímém kontaktu. Pracujeme na svých digitálních dovednostech, na samostatnosti, schopnosti organizovat si čas, ale i otevřenosti, jak si bez ostychu říci o pomoc. Také se snažím ten společný čas využít na témata, která jsou pro distanční výuku obtížná.
• Máme zmapované potřeby jednotlivých dětí a rodin, nakoupené nové IT vybavení – nikoliv za vlastní, ale za školní, máme koupené a odzkoušené skvělé konferenční zařízení, které nám pomůže i při případné kombinované výuce, odzkoušené školní maily, propojení přes Google Meet…. Asi by se ještě dalo pokračovat. Prostě jsme teď, na rozdíl od jara, připraveni my, děti i rodiče.
• Z pozice rodiče mám pocit, že nijak. Tedy my doma ano, ale škola zřejmě ne. Syn (VIII.) je od pátku doma s angínou a zatím že školy nedostal ani tečku. Na jaře škola začala používat Classroom a fungovalo to poměrně dobře, ale teď už zase jako by on-line komunikace neexistovala.
• No my nejsme připraveni vůbec, neboť nám chybí od naší vlády/ministerstva to základní – vybavení :–(
• Po zkušenostech z jara, si mnohem více věříme, že to zvládneme i doma. (mám větší děti) Po nucení k poslušnosti na internetu a zmatenému učení, jsem odmítl dát souhlas guglu se zpracováním údajů, takže nás učitelé nemohou terorizovat po síti. Předpokládáme, že nám nařídí povinnost plnit zadání předávaná v papírové formě. Bohužel mají možnost námi splněné zadání hodnotit prakticky jakkoli, a nedá se s tím nic dělat. Protože na rozdíl od dobrovolné výuky na jaře je to teď nařízeno, a to tak nešťastně že ani nejsou jasná pravidla, nejsme připraveni. Nevíme co na nás vymyslí, a jen se modlíme za osvícené učitele. Takže se nepodařilo vyřešit zlepšení distanční výuky. Místo snahy školství dělat to líp, nařídili povinnost poslechnout, a dělat v soukromé domácnosti, co nám nařídí. Využít můžeme výukové aplikace a materiály. Ty čeká obrovský rozmach, a bude to i do budoucna lepší, než sedět hodiny ve třídě, a nudit se při koukání před sebe.
• V klidu jsem si vyzkoušela a vybrala online prostředí, ve kterém v případě nutnosti budeme fungovat a které mi vyhovuje více, než narychlo zvolené na jaře. S dětmi ve třídě jsem vše nainstalovala a nastavila na jejich soukromé ipady, notebooky, atd. Vytvořila jsem složky pro jednotlivé predměty a probrala s dětmi plán, jak to v případě nutnosti bude probíhat. Příští týden to na online třídních schůzkách ještě projdu s rodiči.
• Já jsem připravený na to, abych se případně uplatnil v jiném odvětví. Interakce s žáky je jeden z benefitů, který mě ve školství drží. Čím dál tím víc se však ukazuje, že to je ten hlavní benefit.
  • Tak to mam take. A hlavne uz nechci znovu udelat svym vlastnim detem to ,co na jare. Nemela jsem na ne temer cas. Pokud nebudou moci do skoly, zustanu s nimi doma a budu se plne venovat jen jim.
• Škoda, že peníze na podporu výuky na středních školách nejsou. Staré počítače dokážou potrápit, když na nich jste 12 hod denně. Jinak určitě zvolím takový přístup, abych přežila a moje rodina se mnou.
• Nejsem vůbec připravená na distanční výuku. Pracovní, 15 let starý notebook se odporoučel do věčných digitálních lovišť (nefungoval dobře už ani na jaře), takže v současnosti mi vyhovuje, že učíme ve škole. A modlím se, aby to co nejdéle vydrželo. Jestli nás zavřou, budu dětem dávat papíry s úkoly a učivem do vrátnice, kam mi to zase budou vracet, protože nový počítač prostě nemám.
• U nás teď v době uzavírky distanční výuka probíhala formou zadání podle ročníků na webových stránkách, asi tak… Doma jsme lépe připraveni v tom, že si umíme naplánovat čas na splnění zadání a užít si čas, který nám zůstane. Procvičujeme prakticky v lese, na výstavě, hodně si o všem povídáme a to mě baví. Jen pak stíhat i svoji práci…
• Výběr několika postřehů: Víme, kde jsou rezervy, víme, kudy cesta nevede, otevřely se další možnosti a jak ukazuje výzkum i v zahraničí, nelze na ZŠ učit jen frontálně on-line, ale tvořit skupiny, na některé problémy důsledně intelektově homogenní, jinak se zakládá demotivace; nyní je třeba mapovat tyto hranice; klade to vyšší nároky na učitele; pokud žáci/studenti nebyli dříve vedeni k samostatnosti (i v rodině), je obtížnější vytvářet prostředí pro posun žáka. Role vyučujícího má nové přesahy, bez nové spolupráce s rodinou/zázemím žáka/studenta to nepůjde.
  To vše ve svém důsledku vyvolává otázky o velikosti studijních skupin/tříd, počtu studentů/žáků na jednoho vyučujícího, o struktuře on-line výuky /interakce; jde i o nová zajištění lepším didaktickým softwarem než pouhé přečti, vyplň nebo oprav … tedy máme jasněji, co bychom potřebovali, ale chybí technická podpora; na netu výuka on-line naopak nezřídka ukazuje, že jen technická podpora nestačí, že je potřeba danému předmětu také rozumět (chyby v terminologii, postupech, plagiátorství, …). Typově jsou si úkoly na netu velmi podobné, zúžila se škála nástrojů pro rozvoj žáka. Doufejme, že dočasně. Je zde další prostor pro diskusi: podvádění při on-line výuce není jen otázka důvěry v žáka;

A jak to vidím já?

• Velkou výhodou je, že si vůbec dokážeme představit, že bude distanční výuka probíhat. Také už máme představu, jakých různých podob může nabývat. A máme (i když omezenou) zpětnou vazbu od dětí a jejich rodičů. Školy měly příležitost vyhodnotit, co fungovalo a co nikoli.
• Máme tu velmi zdařilá doporučení ČŠI, vznikla řada desater a principů úspěšné distanční výuky. Otázkou je, jak se podaří tohle know-how přenést do praxe. A není to jen o znalostech a dovednostech, v tomto případě to mnohdy bude především o postojích nás učitelů.
• Je tu jasné ponaučení, že je třeba ve škole zvolit jednotný systém. A měl by být co nejjednodušší.
• Víme, že nelze přenášet zodpovědnost a zátěž na rodiče. Jako učitelé nemůžeme být jen zadavateli (a hodnotiteli) úkolů.
• Opět na tom budou lépe školy, které průběžně využívají systém typu Učebna Google, MS Teams, … Jako naše škola.
• Krom hledání technických řešení se musíme zaměřovat na podporu samostatnosti dětí. Ještě více než jindy se ve výuce snažím popisovat, čemu se věnujeme a proč, kam směřujeme. Děti musí znát cíle výuky a mít (alespoň nějakou) možnost volby cesty k jejich naplnění.
• V mnoha školách stále chybí technika. Učitelé nemají služební notebooky. O další technice ani nemluvě. Než dorazí peníze od státu, než je školy využijí a techniku nakoupí, může být pozdě.
• V květnu/červnu jsme mohli číst, jaký skok udělaly školy za několik týdnů. Uvidíme, jak velké vystřízlivění nás bude čekat nyní na podzim, pokud se budeme muset vrátit k distanční výuce. Opět musím zopakovat, že klíčovou roli znovu sehrají ředitelé. A rozdíly mezi školami, obávám se, budou stále obrovské.