Ke knize No Future od Boba Kartouse

Mezi lidmi, kteří veřejně hovoří a píší o školství, patří Bob Kartous mezi nejviditelnější. Jeho názory jsou mnohdy kontroverzní, radikální, což způsobuje, že má mnoho podporovatelů i odpůrců.

Od knihy jsem očekával, že by mohla být souhrnem jeho myšlenek a zároveň by je mohla zasadit do uceleného systému. V tom jsem se bohužel zklamal, protože i z této knihy mám pocit, že jde o sbírku různých útržků, které mají mnohdy užší, jindy vzdálenější vztah k vzdělávání. I když pro někoho může jít o šanci, jak různá témata od minulého režimu, přes globální oteplování po robotizaci propojit s realitou současného vzdělávacího systému. Stejně tak se lze seznámit se všemi možnými termíny typu “generace snowflakes”, “rozhodovací paralýza” a mnohými dalšími, kterých je plný TED. Některé oslí můstky by to ještě chtělo vyztužit. Při třídění by kniha jistě patřila spíš do sociologie než do pedagogiky.

Nemohu se zbavit dojmu, že do vyznění knihy velmi výrazně promlouvá omezená realita autorova života, osobní zkušenosti jsou mnohdy povyšovány na obecné principy. Česká společnost je rozmanitá, kniha vyznívá spíše jako pohled do pražské bubliny, tedy do velmi úzké skupiny (vyšší) střední třídy, která intenzivně uvažuje o svém životě a vzdělání svých dětí. Obávám se, že velké části čtenářů bude připadat kniha jako souhrn všeho, co v posledních několika letech četli, viděli a slyšeli ve svém okolí o školství (Taleb, Harari, Nováčková, Gray, Mitra, Matějček, …). Druhá část pak vůbec nebude tušit, do jakého světa to vstoupila, respektive ještě spíše knihu vůbec neotevře.

Pokud mělo jít o obsáhlý podnět k otevření diskuse či mnoha diskusí, pak byl za mne záměr splněn jen částečně. Autor totiž podává své názory jako fakta, v knize se moc neptá, spíše subjektivně odpovídá, vykládá, nabízí svůj pohled. Výrazně mi tím připomíná sbírku blogů jiné výrazné osobnosti kritizující české veřejné školství, Ondřeje Šteffla. Také jeho kniha K čemu samé jedničky? u mne svým vyzněním “absolutní pravdu mám já, howgh” rozhodně nepodporuje chuť k diskusi.

Přestože autor má určitě v mnohém pravdu a nabízí pohled na školství a jeho problémy v širší perspektivě, obávám se, že forma nabízející výčet negativních pohledů na současnou (nejen) českou společnost může vést u mnoha lidí (především těch, kteří jsou přímo v systému) spíš k zatvrzení se ve svých pozicích. Na druhou stranu možná měla být kniha manifestem několika procent společnosti, která se s knihou plně identifikují, bude jim mluvit z duše a může jim dát pocit, že v tom nejsou sami. Jak ale pak její hlavní myšlenky šířit dál?

Osobně považuji za nejcennější část knihy jejích posledních třicet stránek, na kterých autor představuje profil člověka budoucnosti. A v náznacích i to, jak podpořit rozvoj jeho jednotlivých kompetencí. A tady bych řekl, že by stálo za to říct po “A” také “B”. Tedy jak tyto kompetence efektivně rozdílet, jak posunout současný český vzdělávací systém tímto směrem. Co je pro to třeba udělat? Třeba se dočkáme v další knize s optimističtějším názvem, než je No future.

Více o knize na cbdb.cz

Blog

DSC_4486
Rád komunikuji s dětmi i dospělými. Baví mne klást otázky a motivovat druhé k přemýšlení. V práci i osobním životě. Vyhledávám nové výzvy, společně s kolegy hledám řešení k jejich naplnění. Od sebe i ostatních očekávám maximální úsilí.

Marek Adler

Učitel, kouč, lektor

Učitel

učitelství pro ZŠ a SŠ
informatika | geografie
studium speciální pedagogiky pro učitele
RWCT | Hejného matematika
Respektovat a být respektován
GSuite for Education

Kouč

provázení v roli mentora
životní i profesní koučování
koučovací dovednosti | systemický přístup
principy efektivní komunikace
techniky aktivního naslouchání
kladení otevřených otázek

Lektor

sdílení zkušeností | ověřeno praxí
tandemová výuka
spolupráce pedagogických pracovníků
tematická výuka | projektová výuka
spolupráce školy a rodičů
koučovací dovednosti

Kontaktní formulář

Marek Adler 2020 © All Rights Reserved. Design by Elementor.

Mobil: +420 776 737 801, e-mail: