Ano, není to žádná originální nebo převratná myšlenka, ale je třeba, aby zazněla. Proč? Protože v českém školství máme příliš mnoho aktérů, kteří stále čekají na zázrak nebo doufají, že žádná změna nikdy nepřijde.

A čas běží, svět kolem se mění a řada škol přešlapuje na místě. Změna nepřijde zvenčí. Změnu má ve své moci každá škola, každý jednotlivý ředitel, učitel, vychovatel, asistent, …

Nemá smysl čekat až:

• budeme mít ministra školství s potenciálem skutečného lídra,
• budeme mít celospolečenskou shodu na vizi, ke které směřujeme,
• bude dokončen proces revizí rámcových vzdělávacích programů,
• …

Pokud by ještě stále někdo věřil revolucím, nechť se podívá, jak české školství (ne)proměnila pandemie covidu-19. A rovnou si řekněme, že ani umělá inteligence nepřinese skokovou změnu, maximálně postupné drobné posuny. Navíc zcela závislé na konkrétních školách.

Když to pojmenuji úplně natvrdo: Ani opravdu extrémně silné impulsy nepřinesly změny napříč školstvím. Jen se dále rozevřely nůžky mezi těmi, kteří ze situace vytěžili, a těmi, kdo (opět) zůstali pozadu.

Kudy vede cesta?

Pojďme každý ve své roli odvádět nejlepší možnou každodenní práci. Tak prosté to je.

Dodám úplně konkrétní skromná přání:

• Kéž by ministr školství jednou pro vždy řekl, jak se bude počítat 130 % průměrného platu, což je odměna kterou současná koalice slíbila učitelům. A jdeme od toho. Neztrácejme další energii diskusemi točícími se v kruhu, ukončeme mediální přestřelky, které nikam nevedou.
• Ať politici konečně doplní do zákona o pedagogických pracovnících sociálního pedagoga. Toto je zvlášť paradoxní bod, protože existuje evidentní koaliční shoda. Jenže se zřejmě nejedná o mediálně atraktivní téma.
• Když Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy přišlo s nápadem středního článku, měl to být střední článek řízení. Vraťme se k tomu. Střední článek podpory je paskvil, který bude stát spoustu peněz a bude dále rozevírat nůžky mezi školami. Škoda, že původní tváře projektu cestou ztratily veškerou odvahu.
• Naprosto amatérsky vedený a dosud zcela bezvýsledný proces revizí rámcových vzdělávacích programů ukázal, že nejde šetřit na klíčových procesech a klíčových lidech. Příště ať Národní pedagogický institut ČR zaplatí navíc dva opravdové profesionály, kteří využijí, nikoli zcela znehodnotí čas stovek dalších zapojených spolupracovníků. Takto rozsáhlý projekt se opravdu nedá dělat na koleně s lidmi s nulovými zkušenostmi.

Kéž by Učitelská platforma měla jakýkoliv plán, co se bude dále dít s velkolepě představeným etickým kodexem učitele. Bohužel i pro elitní učitelskou organizaci je důležitější PR než skutečná práce. Za celý rok neproběhla mezi členy jediná diskuse, nepadla jediná otázka, zda s kodexem někdo pracuje a jak.

Tak ještě jednou: Znáte kaizen? Každodenní drobná práce na sobě a na věcech, které můžeme přímo ovlivnit. Tudy vede cesta!